Den 28: Vstání z popela

Poslední týden stál za prd. Oprava auta se protáhla o jeden den, ale cena zůstala stejná. Tak jsem si půjčil od rodičů a celý to zaplatil. Nejhorší ze všeho je to, že člověk se snaží 22 dní zlepšit svůj život, dát si ho dohromady a pak prásk, odejde škrtící klapka (ano, na základě zprávy jsem se dozvěděl, že je to škrtící klapka, nevím co to je, ale teď už vím kolik to stojí :-). Jde mi o to, že něco zlepšit (zhubnout, vybudovat fyzičku, vystudovat školu, udělat si kariéru) jde pomalu a bolestně a když příjde nějaká pecka tak celá snaha jde do háje (a především motivace, kterou jsem poslední týden znovuhledat). Na druhou stranu jsou to jenom prachy, ty byly jsou a budou. Když mi minulý rok umírala v nemocnici babička, tak jsem několik měsíců byl naprosto mimo (doteď nevím jestli byl horší ten její pobyt v nemocnici v kómatu, nebo následná smrt). Ehm.

Na trochu veselejší notu. Dal jsem si hamburger. Skvělý Burgerkingovský Whooper a cítil jsem se naprosto prásátkovsky úžasně. Zítra je navíc pokr a hrozně se na něj těším.

No a rekapitulace:

1) Disertace: naprosto nic

2) Práce: napsal jsem do Seznamu a IBM. Reakce nulová, takže vše při starém. A to i přesto že Mejras a Milan kteří pracují v jedné respektive v druhé firmě mne doporučili jako muže tisíce a jedné dovednosti. Mejras k dobru dal i naše společné koloběhy, což je známka člověka kulturně a společensky vzdělaného. Nevím co ještě víc chtějí dnešní firmy za zaměstnance.

3) Zdraví: zase jím, sice né tolik jako dřív, ale víc než mám, ale prostě nemám sílu si teď odepírat. Aaaaargh. Bude líp. !